"Dávno je pryč doba, kdy vzdělání získané v mládí stačí na celý život. Každé řemeslo, každá profese se v průběhu života jedné generace zásadně mění. Pro manažery ve firmách to platí dvojnásob: jejich úkolem je, aby uspěla firma. Podobně jako jednotlivec se firma musí v průběhu své existence proměňovat, má-li zůstat konkurenceschopnou. Úkolem manažera dnes je maximálně využít inovační potenciál všech zaměstnanců. Komplexní změny jsou ale náročné i v menší firmě, natož ve firmách s tisíci zaměstnanci. Jak pracovat s lidmi a nastavit řídící procesy vedoucí k permanentní pružnosti a změnám, když každý systém, každý „organismus“ má tendenci se vracet k zaběhanému, protože to vyžaduje nejméně energie? Nebo jak si neplést chamtivost se ziskovostí, jak si kvůli krátkodobému zisku nezruinovat možnost zisků budoucích?,“ ptá se Jana Ryšlinková. Otevřeně mluví nejen o tom, v čem pokulhává manažerský vzdělávací systém, ale i o své politické kariéře a výhradách, které má k současné politické reprezentaci. A poukazuje i na nedoceněný potenciál žen! 

Mluví se o tom, že boom MBA vzdělávání je za námi. Na školy, které jej poskytují, se snáší kritika, že vychovávají manažery, ale ne lídry… Jak se k těmto výhradám stavíte?

Kritiku vůči MBA bych rozdělila do dvou skupin. Na jedné straně neumíme dobře oddělit hodnotnější studium od zcela nehodnotného. To z mého pohledu v jisté míře souvisí s tím, že celé české vysoké školství je v kritickém stavu. MBA navíc není ministerstvem školství uznáváno jako vysokoškolský titul, což situaci dál komplikuje a zavdává podhoubí další kritice: za všechna MBA studia se v ČR musí platit a cena se rozkládá od několika desítek tisíc korun až po 35 tisíc eur. Jak odpovídají vydané peníze kvalitě vzdělání?

Na druhé straně se na MBA snáší celosvětová kritika. Ta není namířena na kvalitu konkrétního vzdělání ve smyslu, že by si ho někdo mohl jednoduše koupit, ale na obsah MBA, a to mluvím i o nejlépe hodnocených akreditovaných MBA programech ve světě (viz studie Harvardské university). K čemu vlastně vychovává? To je otázka, která hýbe světem business škol: připravuje studium MBA budoucí manažery tím správným způsobem?. Nikdo nezpochybňuje, že dobrá MBA umějí lidi naučit „hard skills“ – finance, ekonomiku, snad i marketing – jak je číst a jak si nechávat zpracovat podklady, aby měli k řízení firmy k dispozici ty správné nástroje.

Oblastmi, na něž se momentálně snáší kritika, jsou etika a leadership – jednak v souvislosti s krizí způsobenou slepou chamtivostí,  ale i s obrovskou potřebou firem neustále inovovat. Nikdo nemůže usnout na vavřínech. Ani nejúspěšnější firma v oboru, která v každé chvíli  neběží o závod, ztrácí. Vývoj, obzvlášť v nových technologiích a službách, jde tak rychle dopředu, že potenciál inovace nemůže dlouhodobě řídit omezená skupina lidí, protože se vyčerpá. Tudíž se nabízí otázka, jak do inovací zapojit všechny mozky ve firmě. Nikdy navíc nevíte, který z těch mozků přinese to nejlepší! To je na tom to nejfantastičtější: nevíte, kdo bude mít v kterou chvíli ten správný nápad.

To je obrovská výzva!

Jednoznačně! V programu University of Pittsburgh, která určuje základní obsah a strukturu, máme kurzy leadershipu a etiky, ale nemyslím si, že pouze s jejich využitím jsme schopni vychovat skutečné lídry se správnou škálou hodnot,  lidi, kteří – ať už mají formální moc nebo ne – dokáží mít vliv. Vliv, který spolu s etikou přinese firmě nebo lidem v ní něco dobrého. Navíc, samozřejmě, vliv může být v  dobrém směru nebo i tom špatném…

Intenzivně na tom v poslední době pracujeme, a proto jsme vedle obsahu MBA, který neumíme změnit dostatečně rychle, protože akademické vzdělávání je paradoxně velice konzervativní systém, založili nové konzultační oddělení. Právě zde můžeme využívat všechno to nové, co se na trhu děje. Dokážeme na situaci reagovat jinými službami, které jdou nad rámec akreditovaného vzdělání: naši konzultanti pomáhají firmám změnit chování lidí a nastavit jiný systém řízení, aby byly schopné inovace přijímat a implementovat, nalézat lídry a posouvat je na ta správná místa, či postavit k tomu vhodnou strukturu. Jinými slovy: implementovat strategii, která směřuje k inovacím a etickému chování.

Do inovací zahrnuji i ženský fenomén, protože věřím, že potenciál žen není využit, jak by mohl. Dřímá v nich množství znalostí a schopností věci měnit, posouvat dopředu, rychle reagovat.  Padesát procent inovativní kapacity zůstává málo využíváno. Studie renomovaných institucí (Goldman Sachs, McKinsey, Catalyst, Harvard Business School, EU Commission, World Economic Forum) uvádějí téměř šokující čísla: mezi 500 nejlepšími firmami světa, skupina těch, v jejichž řídících orgánech zasedalo nejvíce žen, vykazovala o 35 % vyšší ROE a o 34 % vyšší TRS (celková návratnost investic akcionářů) (průzkum byl prováděn na datech z let 1996-2000). 

To znamená, navážu-li na iniciativu Opening Windows, že staví na vaší zkušenosti?

Jde o iniciativu, která vznikla ve spolupráci společností Microsoft a USBSP. Microsoft měl představu, že se chce více otevřít ženám, najít způsob, jak získat více žen do vedení firmy, a také šířeji oslovit mladé ženy s cílem zbavit je obav z IT businessu. Vznikl tým, který dal dohromady komplexní projekt. Kromě jiného je jeho součástí právě Opening Windows, jehož cílem je na trhu práce vytvořit skupinu žen, které se budou znát a budou si pomáhat. Není to formální seskupení, ale kontaktní místo. Jednou za čas se setkáváme s  konkrétním programem: se ženami, které už skleněný strop prorazily a dosáhly úspěchu, nebo s muži, kteří mají potřebu více porozumět ženám proto, aby je mohli lépe zařadit do struktury firmy či strukturu firmy přizpůsobit jejich potřebám.

Je mimochodem zajímavé vidět, jak se tváří a reagují muži, kteří se najednou octnou sami mezi samými ženami, schopnými, inteligentními a silnými. Nepříjemnost toho pocitu je symetrická pro ženy i muže (jak se asi cítí jediný muž ve sborovně nějaké školy?), ale v prostředí, kde jde o moc (a peníze v naší době reprezentují moc), je vše vyostřené. Svět businessu je dodnes převážně mužským světem. A začíná mu to vadit, protože „nové“, jiné způsoby řešení jsou základem k úspěchu. Ženy přinášejí jiný pohled prostě proto, že jsou to ženy. A navíc 50 % všech vysoce inteligentních a vzdělaných mozků zůstává nevyužito nebo málo využito. Otázkou je, zda to ženám stojí za to…

Co si od Opening Windows a dalších více či méně formálních iniciativ, které podporují networking žen, slibujete?

Lidé mi říkají, že muži nemají žádné speciální kluby ani sítě. Reaguji tím, že všechny sítě, formální i neformální, jsou z 90 % mužské. Bavíme-li se o světě byznysu, je prostředí top managementu mužské. Protože je to pánský svět, je to pánský klub. Žena do nejvyšších pater pronikne jen obtížně. A jakmile se tak stane, je veškerá pozornost upřena na ni. Musí obstát způsobem, jakým nemusí své profesionální schopnosti prokazovat žádný z mužů. Když je v tom světě sama, s velkou pravděpodobností se mužům přizpůsobí a začne se chovat jako oni. Také bývá svým okolím nucena činit volby, před něž muž většinou není stavěn (typicky děti nebo kariéra).

Ženy buď v top managementu nejsou nebo jich je strašlivě málo. Ale zlepšuje se to. Muži jsou dlouhodobě zvyklí pohybovat se v mocenských funkcích, intuitivně respektují své pozice a hierarchie. Muž ví, že když podpoří své kolegy, oni mu podporu vrátí. Ženy to často neumí a nedokáží se navzájem podpořit. Stává se pak, že je-li žena postrčena nahoru, je jakoby odtržená od ostatních. Neumíme jí zatleskat, pogratulovat, podržet ji, i když to není zrovna naše nejlepší kamarádka. Nebo se začne chovat podobně jako muži, a vlastně tím ztratí své výhody. Proto říkáme, že je vždy třeba alespoň tří žen do kolektivu (vedení).

Znamená to tedy, že byste uvítala kvóty třeba podle norského vzoru?

Myslím si, že jistého nátlaku je na začátku třeba, aby se nastartovaly mechanismy, které budou přivádět větší množství žen do vedení firem. O politice ani nemluvě! A sem patří i kvóty. Ne že by mi byly extra sympatické. Mohou být zneužity. Kvóty lze ale také použít tak, že vyvineme maximální úsilí pro to, aby se do posledních kol výběru vždy dostaly nějaké ženy a bude-li kvalifikační předpoklady pro pozici splňovat více kandidátů, bude přednostně nabídnuta ženě. Proto bych kvótám věřila víc v byznysu, než v politice. Ta totiž nevytahuje do vyšších pater lidi, kteří mají na něco kvalifikaci, ale ty, kdo mají vyšší zájem o moc. Na stranu druhou, proč tolik dbáme v politice o proporcionální zastoupení třeba krajové (v parlamentu), a proto zavádíme příslušnou kvótu (kolik lidí z kterého kraje), ale zcela ignorujeme složení obyvatelstva z jiného pohledu, třeba právě genderového. Koneckonců je žen celá polovina (ba dokonce trochu víc!).

Ve firmách to lze. Schopných žen je nepřeberně. Teď je otázkou, jak s tím společnost a firmy naloží a využijí tohoto potenciálu ve svůj prospěch. Horní patra firem, to je mužský svět, který jede podle jeho pravidel, a do nich potřeby dětí, alespoň zatím, moc nepatří.

V Opening Windows jsou ženy otevřené novým věcem, kreativitě, a mají zájem se podílet na tom, jak přimět firmu přemýšlet o krok napřed. Větší část svého života prožily po roce 1989, cestovaly po světě. Mají pocit, že se věci dají dělat. Chtěli bychom možnost uplatnění těchto žen podpořit.

Všechno, o čem mluvíme, je otázkou žen i mužů. Nelze zvyšovat zapojení žen do řízení firem a společnosti, aniž bychom změnili způsob života v rodinách, a to, jak a k čemu vychováváme holky a kluky. Více rozhodovacích pozic pro ženy v byznysu není cíl sám o sobě. Má smysl se tím zabývat, jen pokud to je součástí komplexní přeměny společnosti a jestliže ta společnost má k takové přeměně dobrý důvod. Jedním z nejdůležitějších prostředků na cestě za vyšším podílem žen na rozhodování a moci je zvyšování prestiže domácích prací a role každého z rodičů ve výchově dětí. Proto nemám ráda tu část feminismu, který je agresivní vůči mužům a zbavuje ženy ženskosti.

Teď trochu z jiného soudku. Jak byste srovnala své angažmá v politice na začátku 90. let a v době nedávné na magistrátu?

Je to srovnávání nesrovnatelného, a to z mnoha pohledů. Do politiky jsem vstoupila 17. listopadu 1989 a zůstala do konce prvního volebního období, tedy do června 1992, v České národní radě. Byla to doba neuvěřitelné euforie. Do politiky vstupovali lidé, kteří měli rozhled o tom, co je a není pro život společnosti důležité a skutečně o tom přemýšleli. Když už mluvíme o ženách: vědomě se přemýšlelo, kolik kde je žen a když jich nebylo dost, snažili jsme se přizvat je, ať to bylo do vlády nebo do prvních voleb na kandidátní listiny Občanského fóra. Není to samozřejmě to nejdůležitější, ale o něčem to určitě vypovídá.

Základní rozdíl mezi politikou tehdy a dnes je – a promiňte mi, že budu mluvit pocitově – ten, že značná část lidí, kteří se do politiky dostali v listopadu 1989 nebo ve volbách roku 1990, se rekrutovala z lidí, kteří se především ohlíželi na společnost a neuvažovali o tom, jak využívat mocenského postavení ve vlastní prospěch, dokonce ani ne ve prospěch OF. Vnímám diametrálně odlišný postoj k životu a k zodpovědnosti většiny politiků tehdy a dnes, a tehdejší schopnost velkého počtu lidí překračovat svůj stín ve prospěch lidí. Přemýšleli o ostatních, celku a systému více, než o své moci.

Rozdíl tedy vnímáte v kvalitě lidí, kteří se v politice v začátcích demokracie pohybovali.

Jednoznačně! Mezi lidmi, s nimiž jsem se potkávala, bylo hodně těch, kteří přemýšleli o hodnotách pro společnost, ne o úzkých zájmech stranických nebo osobních. To je jako přijít ze slunného Řecka do mrazivých míst přinejmenším na Šumavě, ne-li přímo na Antarktidě.

Na začátku 90. let jsem zažila politiku na úrovni národní, poslední čtyři roky potom na úrovni krajské/ obecní. I tady je rozdíl, protože základní práce parlamentu spočívala v přijímání nových zákonů. V té době to byla zákonodárná smršť: změny základních pravidel chování společnosti, což už se dlouhá léta, doufejme, opakovat nebude. I dnes je ovšem úlohou parlamentu stanovovat pravidla prostřednictvím zákonů a přinášet zpětnou vazbu vládě. Také je nutno podotknout, že tehdy skoro neexistoval lobbying, ať v dobrém nebo špatném slova smyslu. I když pravdou je, že se tu pohybovalo množství zahraničních poradců a konzultantů – od těch s nejlepšími úmysly až po ty nejzištnější. Ovšem to, co je lobbying dnes, neexistovalo.

Na straně druhé, město – a Praha obzvlášť, není o zákonech. V nejlepším případě schvaluje vyhlášky, ovšem počet těch, které jsme schvalovali za mého působení na magistrátu, se limitně blíží nule. Nechci to bagatelizovat, ale ve srovnání s činností na státní úrovni je to velmi malý kousek práce. Většina práce spočívá v nakládání s majetkem města: koupě a prodej pozemků, přidělování finančních prostředků městským částem a nejrůznějším organizacím, zadávání zakázek, řízení dopravního systému… Na úrovni města je většina peněz přímo přidělovaná firmám a organizacím – ať vlastněným či spoluvlastněným městem nebo soukromým.

Často jste se v době, kdy jste byla zastupitelkou, vyjadřovala ke korupci. Hrozí z vaší zkušenosti výrazněji na úrovni měst?

Zdá se mi, že na úrovni tak velké obce jako je Praha, je korupční potenciál obrovský. Zastupitelé obcí nejsou za svou práci placeni: dělají ji sice v čase, který je zaměstnavateli refundovaný, ovšem jen co se týká zasedání. Vše ostatní dělají ve volném čase. Podle toho jejich práce vypadá – kolik času máte na jiné aktivity, když pracujete na plný úvazek? Je to únavné, chcete-li to dělat jen trochu poctivě. I kontrola je omezená. Navíc má město k dispozici nepředstavitelné prostředky ke korumpování zastupitelů. Existuje řada firem, které jsou hlavním městem vlastněny nebo spoluvlastněny. Do jejich hlavních orgánů posílá Praha své zástupce: především do dozorčích rad, ale někdy i do vedení firmy, a to jsou honorované pozice. Má to hlavu a patu: patří-li to Praze, měl by to někdo z města kontrolovat. Jenomže dostat takové místo není zadarmo: když zastupitel, reprezentující město třeba v dozorčí radě nějaké firmy, vyjádří nespokojenost s opatřeními nebo chováním Rady města, má problém, místo v dozorčí radě může být nabídnuto někomu „poslušnějšímu“ a on přijde o statisíce ročně. Na doporučení výborů se při rozdělování nejrůznějších dotací hodně dá. Každý, kdo někdy zažil takové rozhodování ve výboru, ví, že o hodnoty jde až na třetím místě. Osobní a partajní zájmy mají přednost.

Korupce mi leží hodně na srdci. Nechci tím říci, že v Praze je větší než na státní úrovni, ale řekla bych, že je zde pořád ve stínu té státní. Přitom jde o velké peníze. Příkladů je řada – například tunel Blanka a vnitřní pražský okruh. Jejich stavební povolení je podmíněno tím, že nejdříve bude dostavěn vnější okruh, protože jinak Prahu zatíží obrovské množství aut. A co se děje? Stavba vnějšího okruhu je zastavená. Proč se tolik energie věnuje vnitřnímu okruhu, když by se nejdřív měl dostavět právě ten vnější? Vím, že to není jednoduché a není to jen věc Prahy, neboť vnější okruh je financován z jiných rozpočtů. Kdyby se čas a energie věnovaly dostavbě vnějšího okruhu, bude v pražské kase více peněz a vnitřní okruh se dodělá později, v návaznosti na ten vnější, a bylo by více času na diskusi, kudy má vést, protože se staví podle zastaralého projektu. Nevím, kolik Pražanů si uvědomuje, že kus od Hradu bude mimoúrovňová křižovatka… Ale peníze do stranických pokladen jsou třeba teď!

I když se určitě hloupé věci děly i v 90. letech, pocit zmaru a záměrného despektu k potřebám a zájmům lidí nebyl – alespoň mezi politiky, kteří první dva roky demokracie vládli tomuto státu – takhle zřejmý. Nikdo by si to nebyl dovolil. Zvoralo se ledacos, čisté úmysly také neměli všichni. V politice posledních čtyř let, jíž jsem se účastnila, jsem měla pocit, že tam není nikdo jiný, než lidé, kteří jsou ochotní mnohé tolerovat, jen aby z toho něco káplo.

Budete se teď dívat na politiku zvnějšku nebo do ní vstoupíte do třetice?

Je to dilema. Člověk nikdy nemá říkat nikdy. Politika mě zajímá, navíc mám kolem sebe lidi, kteří mě dokáží přesvědčovat oním „když ne lidi jako ty, tak kdo?“. Samozřejmě jedním okem vše sleduji. Nemyslím si ale, že vstupem do kterékoli z větších stran získám prostor dělat jinou politiku. Zdá se mi, že momentálně tu takový prostor není. Člověk musí zvažovat, do čeho vloží energii. Momentálně o tom neuvažuji, do budoucna ale neříkám „ne“. Nevzdala jsem ani kauzu Opencard.

Jana Ryšlinková je už 10 let ředitelkou USBSP. Donedávna rovněž působila v zastupitelstvu pražského magistrátu. Do roku 1989 pracovala – jako vystudovaná matematička – na Univerzitě Karlově, ČSAV, ČVUT a několika zahraničních universitách. V listopadu 1989 se angažovala v činnosti Občanského fóra: od února 1990 jako jeho tisková mluvčí, posléze jako poslankyně Parlamentu ČR. Po odchodu z politiky se zapojila do rozvoje občanské společnosti. Založila a řídila několik neziskových organizací, např. Informační centrum neziskových organizací, dnes Neziskovky.cz, nebo Novou školu, o.p.s. Relaxem je pro ni je fyzická činnost – od práce na zahradě až po plavání a lyžování.